Domů Členský servis Akce Fórum Odkazy

 

Kavkaz 2007

Původně jsme měli na letošní rok naplánován výlet do Norska, ale jelikož se jedná o mé poslední prázdniny, chci je využít tak, jak už s pouhou dovolenou nebudu moci. Volba padá na Kavkaz. Když oznámím Zedovi, že se jede na Elbrus, což je vyhaslý vulkán, nedá se dlouho přemlouvat. Zbatek lidí standardně odpadl, a tak jedeme ve třech.

30.6.

Vyrážíme z Prahy busem Student Agency do Brna. Poté ještě jedeme vlakem kousek za Brno do malé vesničky. Zde nás čeká milé přivítání majitele cestovky v jeho krásném domě. Ubytování nabídl všem, kteří by měli problém se 1.7. ráno do Brna dostat, a tak se zde setkáváme s dalšími „kolegy“ a také poznáváme naše průvodce Silvu a Vaška. Družba začíná hned v nedaleké hospůdce a pokračuje na baráku konzumací vínečka do ranních hodin.

1.7.-3.7.

I přes lehkou kocovinu se mi z gauče vstává dobře, Zed a Káťa spali ve spacácích na zemi a vypadají taky docela fresh. Celá naše karavana se přesouvá do Brna před nákupní centrum, odkud máme odjíždět. Jelikož jsem cestou ve vlaku ztratil čepici, netrpělivě čekám, zda stihnout otevřít obchod než odjedeme. Podařilo se a s novou čapku nasedám do busu a za nedlouho vyrážíme směr Čierna nad Tisou, kde máme přesedat na vlakovou kyvadlovou dopravu přes ukrajinské hranice do Čopu.

Cesta utíká celkem rychle a kolem 4 hodiny odpolední jsme v Čierné. O tom, že je název více než výstižný nás ihned po zastavení autobusu přesvědčuje skupina cikáňat, které by nám nejraději hned vybalily batohy. Hlídáme si všechno co se dá a tak se děcka soustředí jen na dojíždění odhozených vajglů.

Cikáňata v Čierne nad Tisou

 

Čekáme asi už druhou hodinu, když přichází Silva, který sděluje, že nám naši „bratia“ stačili zrušit výše zmiňovaný vlak přes hranice. Nastává otázka, jak se  tedy do Čopu dostaneme. Zde je třeba vyzdvihnout výhody cestování s agenturou. Průvodci obstarávají bus a vyrážíme směr Ukrajina. Už je tma a víme, že máme malé zpoždění. Co čert nechtěl, náš autobus se po přejezdu kolejiště podělal, a tak vylézáme uprostřed polí a čekáme co bude dál.

Porucha našeho autobusu

 

Silva zajišťuje další autobus a po hodině už zase jedeme. Řidič je nějaký místní mazák a pěkně to valí, až mám chvílemi strach o naši bezpečnost, ale toto tempo nám pomáhá smazat časové manko. Přijíždíme na ukrajinské hranice a Silva s Vencou běží uplatit celníky, aby nás odbavili co nejdříve. Rychle vypisujeme vstupní kartičky a věříme, že vlak stihneme. Bohužel byl úplatek asi příliš malý, a tak téměř dvě hodiny sledujeme z busu líně pracujícího celníka a dáváme vlaku nadobro sbohem.

Když se konečně opět rozjedeme, dostáváme od řidiče příslib, že nás hodí až do Užhorodu. Vzhledem k tomu, že vlak jede trochu oklikou, svítá naděje, že ho tam možná stihneme. Nestihli!

Autobusák se omlouvá, že už musí jet zpět na Slovensko a my čekáme asi ve dvě v noci před liduprázdným nádražím v Užhorodu. Ale co, máme přece zaplacený zájezd přes cestovku a ta se stará. Během 10 ti minut přijíždí asi dvanáct taxíků, nabírají nás a naše obří batohy a valí směrem na Mukačevo. Je to asi 50km, takže při našem počtu asi 50 lidí to musela být docela slušná cena. Nejoblíbenějším autem jsou zde samozřejmě lady různých typů, stáří a technických stavů, ale ti šťastnější z nás se vezou i auty ze západu.

Taxíky v Užhorodu

 

V Mukačevu na nás čeká vlak a tak se rychle hrneme uličkou a obsazujeme otevřená kupé. Podařilo se nám zůstat pohromadě a přibyli k nám naši pozdější kamarádi Davidko a Kuba. Po strastiplné cestě si na lůžkách, ač jsou o dost kratší než naše těla, slušně chrochtáme.

Lůžka ve vlaku

 

Cesta placatou Ukrajinou v rozpáleném vlaku je ubíjející a nudná, pauzy trávíme protahováním těl na peronu a nákupem piva, které tu roznášejí staré ženské.

Nákup piva na peronu

 

 

Na stánek narazíme jen občas. Zajímavým zpestřením je přestup v Kyjevě, kde máme i čas na prohlídku města, bohužel :( Jak známo, nejsem příznivec trajdání po městě, ale musíme koupit vodu a tak vyrážíme s Káťou hledat sámošku. Zed letí do centra fotit památky, a tak se scházíme zase až při nástupu do dalšího vlaku. Cesta pokračuje zase nudně směrem na jihovýchod k pobřeží Azovského moře a přes ruské hranice do Rostovu na Donu. Noční kontroly jsou docela pravidelné, což se později ukáže jako docela důležitý element.

Pobřeží Azovského moře

 

4.7.

Kolem 5 hodiny ráno přijíždíme do Pjatigorsku. Nástává rychlé balení věcí a úklid lůžek a rychle ven z vlaku. Vše se zdařilo(alespoň teď jsem si to ještě myslel) a před nádražím čekáme asi hodinu na místní speciální vozítko zvané Maršrutka, nebo též Gazela(podle těch, co měli toto zvířátko ve znaku). Jedná se o auto typu Tranzit pro 12-14 lidí.

Maršrutky v Pjatigorsku

 

Vyjíždíme směr Baksan a po práv straně se nám ukazuje náš hlavní cíl. Gigant mezi velikány, vyhaslý vulkán Elbrus. Ačkoli hodně hor kolem něj měří kolem 4 000 metrů, odsud to vypadá, jako kdyby vyrůstal z roviny.

Elbrus ze silnice kousek od Pjatigorsku

 

Místní řidiči se s ježděním příliš nemažou a středová čára pro ně znamená asi jen značku, kde by měli mít střed auta. Výhodou použití těchto aut je zejména to, že chlapíci co je řídí se znají s každým celníkem a milicionářem v okolí, zvlášť když ještě řeknou, že nás vezou do kempu u Osmana(místní mafián). To se ukáže hlavně při přejezdu hranic mezi Ruskem a Balkárskou republikou, kde se Elbrus nachází. Zatímco u ostatních aut probíhají poměrně důsledné kontroly, náš řidič jen zatroubí na pozdrav, podá si ruku s celníkem a jede se dál. Kolem 8 jsme v kempu u Osmana.

Kemp U Osmana

 

Vybalujeme věci, stavíme stany a chystáme se na výlet po blízkém okolí. Je třeba se přihlásit na místní policejní stanici, kde je nutné ukázat pas a nafasovat propustky do pohraniční oblasti s Gruzií. Hledám, hledám a nenacházím. Cvak, teď mi to došlo. Můj pas zůstal v nástálém zmatku ve vlaku. Dohaduju se se Silvou, že absolvuju jen první část výletu, kde není potřeba propustka a pak odvalím na ambasádu do Moskvy – fajn vyhlídka :( Naštěstí Osman je Osman a v Rusku neexistuje, že něco nejde. Zvlášť když jsou peníze. Stačí jeden telefonát a je domluveno, že pas mám do dvou dní zpět v ruce. Děkuji Osmanovi a předávám mu 1000 rublů jako present za službu. On ještě slibuje večerní stakany. Bojím se, že bych po  pitce s místními další dva dny nikam nešel, a tak přihazuji dalších 500 a mám klid. Následuje prohlídka městečka Elbrus. Vymydlené paneláky, pár magazínů(místní obchůdky) a všude ženský pracující na políčkách a vždypřítomné krávy.

Vesnice Elbrus

 

V kempu potkáváme skupinu Čechů, kteří byli v horách právě okradeni. S trochou obav se těšíme na další den. Večer pijeme pivo a zkoušíme místní jídla. Chičiny a čeburjak jsou jakési placky z těsta, ochucené buď masem nebo sýrem. No, jde to, ale znám lepší věci.

5.7.

Po snídani vyrážíme na náš první výlet. Dnes to je jen jednodenní túra dolinou Terskol do sedla Terskolak, určená jako první aklimatizační. Je nádherné počasí a všichni jsme fascinováni nádhernou divokou přírodou a Zed zejména vulkanickými tvary reliéfu a neváhá si pro hezkou fotku i pár desítek metrů zajít. My stoupáme společně s Káťou. V posledním nejprudším stoupání začínám mít problémy s kolenem. 1.den a takhle to začíná. V sedle už na sobě pociťuju nedostatek kyslíku, ačkoli jsme ve výšce asi jen 3600m, je to znát.

Pohled ze sedla Terskolak

 

Ještě že jdeme zase hned dolů. Sestup se pro mě a mé koleno stává noční můrou a začínám mít obavy o další průběh výletu a hlavně o samotný výstup na Elbrus.

V kempu mažu koleno dolgitem a poté jdeme vařit.Večer ještě pár pivek, šašlik a hurá na kutě.

6.7.

Ráno vyrážíme na první vícedenní trek. Jedná se o výstup dolinou Irik, přes sedlo Irikchat, dále po ledoveci do sedla Chatkara a dolinou Kyrtyk do Baksanu.

Nejhorší je úvodní prudké stoupání než se dostaneme na první kopec. Jelikož si všechno neseme na hrbech, dává nám tenhle kopeček slušně zabrat. Polykám první ibuprofen na mé koleno a valíme dál. Po zdolání této překážky se nám otevírá dolina Irik a dále stoupáme většinou jen pozvolna. Zde se začíná ukazovat, kdo bude brzdami celé skupiny. Dvojička Pavel a Vlado, později zvaní podle oblíbené pochutiny kakaoví bratři nebo též Kakáči, se pohybují zhruba 2 hodiny za námi, přičemž Pavel ještě vášnivě fotí vše, co mu zkříží zrak a zvětšuje tak ztrátu. Tu jim pomohl nabrat i párek oslíků, kteří je údajně nenechali projít tak snadno jako nás. Takhle se vymlouvat na němé tváře :)

„Banditi“ v akci

 

Nutno ovšem podotknout, že fotky stojí za to.

Před prvním bivakem nás čeká prudké stoupání, které je zakončeno krásnou travnatou plochou, na které se pasou koně. Káťa je krmí, Zed fotí a já mezitím páchám hygienu v horské bystřině.

Koupel v potoce

Už je skoro tma, když nás dojde Kakao Duo. Ráno se bude vyrážet v 8, tak neponocujeme a jdeme na kutě. Spíme ve třech v mém stanu, není to sice tak pohodlné, ale vyšli jsme s Káťou vstříc Zedovi, aby si nemusel tahat stan jen sám pro sebe.

7.7.

Ráno nás probouzí zatažená obloha, ale přesto jsme v 8 připraveni vyrazit. Bohužel Kakáči v tuto dobu teprve končí se snídaní, takže po krátkém čekání a nadávání celé skupiny vyrážíme bez nich. Po chvíli začíná poprchávat, čekáme na Kakáče a přemýšlíme, zda jít dál. Ještě chvíli pokračujeme, ale počasí není vhodné k tomu, abychom se v něm plazili pře ledovec, stavíme stany a volný čas věnujeme regeneraci a zevlování ve spacácích. Bohužel tímto ztrácíme den. K večeru začíná sněžit a vyvstávají obavy z dalšího vývoje počasí.

8.7.

Po kurevsky chladné noci nás probouzí azurová obloha.

 

Ráno po ledové noci

 

Kuba a Davidko jsou taky celí promrzlí a do chladného rána se jim nechce vylézat. Naštěstí se otepluje velmi rychle a během půl hodiny je počasí na kraťasy.

Využíváme slunko k usušení věcí a asi v 10 vyrážíme dále. Káťa šla napřed a získala si docela slušný náskok, který pak promarnila, když špatně zvolila cestu suťoviskem. V sedle jsem tedy o něco napřed. Koleno sice bolí, ale nahoru to ještě jde. Sestup bude horší. Po hřebeni se jdeme ještě kouknout na Elbrus. Z našeho místa se ani nezdá, že by jeho vrchol byl ještě o 2km výše, než jsme nyní, ale je to tak.

Vracíme se zpět do sedla a navazujeme se na lana. Cesta po ledovci je úmorná, je horko a odrážející se slunce mi i přes opakované namazání spaluje nosní dírky. Podobně jsou na tom i další.

Na ledovci

 

Standartně ještě čekáme na Kakáče a na Vaškovi je už vidět znechucení. Pod sedlem Chatkara budujeme na suti další bivak. Využívám zbytku slunka ke koupeli v jezírku z tajícího sněhu. BRR. Voda studená a ostrá jak břitva, ale ten pocit pak je k nepopsání.

Východ slunce po bivaku v sedle Chatkara

 

9.7.

Ráno opět krásně a vyrážíme směrem k dalšímu bivaku, který by měl ležet asi na půli cesty do Baksanu. Tam máme také sraz, jelikož se celá skupina poměrně rychle roztrhává. Jako obvykle jde v čele skupina Pavel, Martin, Honza a Sukič. Sestupujeme pěšinkami tak na jednu stopu, což je pro mě peklo na zemi. Vzhledem ke stavu mého kolena není možné ho pokrčovat, takže nohu při pohybu vpřed obhazuji bokem. Při tomto manévru však v úzké pěšince často narážím na blízké zakrslé rododendrony a občas padám. Proklínám to!

Se slušným zpožděním na vedoucí skupinu připajdávám na místo srazu, ale i tak za sebou nechávám o další hodinu kakáče. Jelikož máme docela slušný čas, rozhoduje se, že nebudeme bivakovat a získáme tak zpět ztracený den. Pokračujeme tedy směr Baksan. Úmorná a nekonečná cesta hodně prověřila naše psychické a fyzické možnosti a tak magazín v Baksanu byl pro nás jako oáza v poušti. Stará prodávající žena asi něco takového ještě nezažila. Postupně jí likvidujeme zásoby piva Baltika a hladce přecházíme na další piva typu Oboloň, Sarmat a podobné, které jsou však k mání jen v plastových lahvích. Zouváme boty a dlouho čekáme na Kakáče.

Magazin v Baksanu

 

Do Elbrusu naštěstí už nemusíme po svých – vezou nás tam maršrutky. Zde se dozvídáme o tom, že během naší nepřítomnosti před kempem vyletělo do vzduchu auto i s borcem. Prý mu museli amputovat nohu, ale přežil. Asi vyřizování účtů, ale na klidu mi to nepřidalo.

10.7.

Na dnešní den je naplánován výlet na Cheget. Využíváme možnosti zůstat v kempu a já snažím dát co nejvíce do kupy své koleno. Zítra totiž vyrážíme na Elbrus. Jdeme do městečka a chceme ochutnat nějaké jídlo, co jsme ještě nezkoušeli. V „hospodě“ si dáváme nějaké maso. Je to kus hovězího i s kostí zanořené v divně zakalené vodě. K jídlu to neláká, ale nakonec to je celkem dobré. Maso je holt maso a to se dá sníst vždycky. (Za pár dní už si to myslet nebudu.)

11.7.

Je to tu! Mnou vysněný a očekávaný výlet na Elbrus.

Ráno v poklidu vyrážíme maršrutkou do Azau, kde přestupujeme na kabinovou lanovku, která už hooodně pamatuje.

Kabinová lanovka na Elbrus

 

Cestou se koukáme po okolí, které však není moc oku lahodící. Lávové struktury a měsíční krajina fascinuje snad jen Zeda, mě zase fascinuje nechutný bordel. Ocelová lana, zrezlý bagr... Vše na místech, kde to přestalo sloužit. Na pár dní bych jim tam poslal pár cikánů z Čech, ty by jim to tam od šrotu vyčistili co by dup.

Na stanici Mir(3470m n.m.) přestupujeme na sedačkovou lanovku a jedeme jí až na bivak Garabashi(3800m n.m.). V hlavě se objeví vzpomínka na dětství a lyžování na našich horách, které byly kdysi obsluhovány podobnými lanovkami. Na konci lanovky se  setkáváme s Pavlem a spol. Kluci si dali výšlap bez lanovky, klobouk dolů.

Pokračujeme již společně na vypálenou stanici Prijut 11(4157m n.m.).

Vyhořelá stanice Prijut 11

 

Někteří rozbalují stany na rovnějších místech, já, Zed, Káťa a několik dalších volíme pohodlnější variantu a za 300 rublů na hlavu si platíme nocleh v jedné z několika stavebních buněk. Vevnitř jsou 2 místnosti na spaní a jedna „společenská“, která je vybavena sporákem a stolem s židlemi. Přítomnost sporáku byla velmi příjemná. Uvařili jsme si a vyrazili na krátkou procházku na Pastukhovy skály(4690m n.m.), která nám měla ještě pomoci s aklimatizací. Kupodivu tato výška se mnou nic nedělala. Vystoupali jsme ještě o něco výše a kochali se krásným počasím a dalekým výhledem. Po příchodu do chatky jsem ještě něco snědli a ulehli.

12.7.

Den D.

Vstáváme ve 2 hodiny ráno a vaříme čaj do termosek. Mezitím na sebe navlékáme vrstvy oblečení ze strachu před mrazem. Venku -8°C. Na cestě už jsou vidět vláčky čelovek, jak před námi, tak za námi, takže problém s orientací nebyl žádný. Začínáme s výstupem a po chvíli doháníme Zeda. Káťu doslova tlačím před sebou a pomalu sundávám 2 vrstvy, až mi zbývá jen polartec a pod ním moirové tílko. Je nádherné počasí, úplně jasno. Zed zůstává kdesi za námi a my postupně doháníme další lidi z naší skupiny. Chci se napít, ale camelbag dle předpokladů zamrzl a tak sundávám batoh a pijeme čaj z termosky. Zároveň oblíkám sundané vrstvy, neboť teplota zde(cca.5000m n. m.) klesla na nějakých -17°C a začalo foukat. Káťa chytá druhý dech a než stačím vše pobalit do báglu, získává asi 15 metrů náskok. Dýchá se tu už opravdu blbě. Jdu od tyčky k tyčce, krok za krokem. Vždy asi 20 metrů a půl minuty až minutu na vydýchání. Káťu nedoženu. Začíná mi promrzat návětrná strana levé nohy a ruky. Osamoceně se blížím do sedla, slunce už vylezlo, ale jsme ve stínu východního vrcholu, takže úleva v podobě tepla nepřichází. Začíná mě bolet hlava. V sedle čeká Kačka a pár dalších lidí od nás. Piju asi litr čaje na ex a dávám si brufen. Doráží Dávidko a sděluje, že Zed a Kubo to otočili asi v 5000 metrech a on že to balí tady. Vypadal fakt vyčerpaně, takže zřejmě správné rozhodnutí. Já vyrážím se zbytkem rychle za sluncem, už jen pár metrů k ostrému předělu slunce a stínu  a téměř okamžitá úleva. Teplo mi vlilo novou krev do žil a tak se sedla stoupám už bez problémů. Cestou potkáváme Romana, na vrcholu prý nebyl a vypadal dost zničeně. Až dole se dozvídáme, že měl regulérní výškovou nemoc a ani si nepamatoval, že nás při svém sestupu potkal. Pokračujeme dále a na vrcholové rovince, kterou jsem si už vysloveně užíval potkáváme Martina. Prý se dvakrát poblil a otočil to kousek pod vrcholem, divné, protože v těchto místech už nebylo nic namáhavého. Kolem 8 hodiny stojíme konečně na západním vrcholu(5642m n.m.). Paráda!!

 

Vrchol

 

Pár fotek, vrcholový přípitek, chvilku se pokochat a hurá dolů. Teď lituji, že jsem si nevzal něco pod zadek na sjezd. Sestup byl úmorný a nudný, otrávil mě tak, že jsem vzdal i plán na zdolání východního vrcholu někdy v budoucnu. Ale znáte to... :)

Na Prijutu jsme asi ve 12 hodin, vaříme, balíme a valíme dolů na lanovku, poslední totiž jede ve 3. Káťa si nenechá poradit s cestou a volí přechod po sněhu, pod kterým mizí potůček. Končí po kolena v ledovcovém jezírku, takže celý sestup jí čvachtá v botách(muselo to být dost nepříjemný).

Dole v kempu odpočíváme a čekáme na další lidi. Klasicky to nestíhají Kakáči, z nichž jeden(Vlado) se navzdory všem očekáváním dostal na vrchol. Ale vzhledem k tomu, že tam vystoupil až kolem 11, nestihl se včas vrátit na lanovku a tak strávili na Elbrusu ještě jednu noc.

13.7.

Máme den volna. Zevlujeme po vesnici, spíme a jíme.

14.7.

Po snídani se přesouváme do Baksanu, odkud začíná naše další 4 denní putování, tentokráte po druhé straně údolí, směrem do gruzinského pohraničí. Maršrutky nás vezou až k velkému výtahu, užívanému jak pro náklaďáky, tak pro lidi, který nás vyveze asi 30 výškových metrů.

Nákladní plošina v Adyrsu

 

Pár nadšenců zdolává toto převýšení po polorozpadlých kovových schodech. Setkáváme se nahoře a vyrážíme dolinou Adyrsu ke kempu Ullutau. Počasí nám zatím přeje a tak nám ani moc nevadí zdržení na pohraniční kontrolní stanici. Pár fotek ozbrojených vojáků a už je tu první výhružka, že nám budou foťáky zabaveny. Poslušně je tedy uklízíme a čekáme dál. Mezitím přijíždí několik náklaďáků, které projíždějí prakticky bez kontroly – asi známí. Na jednom z nich sedí i týpek s asi 120l batohem. Stačí krátký pohled pohraničníků a už ho jde celý vybalovat na nedalekou loučku. Netrvá to dlouho a jeden ze strážců pořádku a hranic si leští nově nabité brýle. Aby se neřeklo, dává nenápadně mladíkovi nějaké ruble. Ale spokojenost nakonec asi na obou stranách, znáte to. Lepší přijít o brýle, než tam čekat dva dny.

Konečně jsme byli vpuštěni do pohraniční zóny a pokračujeme k našemu dnešnímu cíli. Káťa má zase krizi, takže jdeme beznadějně poslední. I Kakáči jsou před námi!!!

Odpoledne přicházíme k jednomu z mála kempů cestou do Ullutau. Silva jde zjistit podmínky a za chvíli přichází s místím domorodcem.Říkejme mu třeba IVAN.(Na setkání s ním budeme ještě dlouho vzpomínat.) Dává nám několik chlebů a vyptává se dokud jsme a další takové ty klasické otázky. Když zjišťuje, že jsme Češi, oči se mu rozzáří a začíná vyprávět jak u nás sportoval na Dukle a jací jsme „bratia“ a zve nás  k sobě do kempu. Silva, který před tím hodnotil podmínky však velí k ústupu, prý se tu strašně chlastá a kemp taky není nic moc, ale co znamená v Rusku vlastně „nic moc“. Každopádně pokračujeme dál a asi na půli cesty mezi tímto „lágrem“ a kempem Ullutau nás přepadl poměrně silný déšť. Otázku zda jít vpřed či vzad jsme vyřešili šalamounsky, zůstali jsme na místě. Bylo krátce po poledni a my rozděláváme stany. Někdo se pak snaží rozdělat i oheň, někteří vyráží do Ullutau. Počasí stále nic moc .Občas na nás někdo něco haleká z cesty, ale jelikož tu není Silva a mi nepaněmajem, vždy jen mávneme rukou. O co vlastně jde se dozvíme až zítra. Od Zbyndi a od bráchů přejímáme informace o dobrém jídle a pití v kempu Ullutau, a tak tam vpodvečer vyrážíme taky. Počasí se trochu umoudřilo, přesto si narozdíl od Káti pro jistotu beru goráčovou bundu. To že si ji Kačka nebere se ukáže jako milník celé výpravy.

V poměrně početné skupince dorážíme do kempu. Jdeme s Káťou a Zedem, kousek před námi Doktror(Zbyšek), Martin, Honza a Sukič. V kempu se potkáváme ještě se Silvou, Vladem a Romanem. Obsazujeme drobný přístřešek u stánku místního „fastfoodu“ a likvidujeme veškeré zásoby ovčího sýra v podobě výtečných pirožků. Objednávku asi 30 kusů paní ještě nezažila, ale jedná jako správná obchodnice a vyráží přes řeku za bačou pro nový sýr. To se jí rozhodně vyplácí, neboť si vzápětí po jejím příchodu dáváme dalších asi 20 kousků.

Pirožky s ovčím sýrem

 

Postupně nás opouští Roman, Vlado a Zed. Chceme jít s Káťou taky, ale začíná pršet. No ovšem, Kačka nemá bundu a tak musíme počkat než zase přestane. Mé nasrání však mizí, když se objevuje IVAN a objednává láhev vodky.

Zleva: IVAN, Silva a zasloužilý mistr sportu.

 

Má vedle sebe nějakého týpka, který sotva udrží kelímek s vodkou, ale prý je to mistr sportu, jak říkám, v Rusku není nic nemožné. Před každým stakanem musí někdo pronést přípitek, začíná nejstarší a jde to až tam, kam to jde.

První lahev zajídáme rajčaty, která nám IVAN umyl v řece, ale co,vždyť desinfikujeme. Druhá vodka následuje rychleji, než stačíme dožvýkat rajčata, tentokráte se stakany zapíjejí místní sladkou limonádou. Fuj, zlatý rajský! Nenecháváme se zahanbit a lahev otáčíme. Po této rundě to místní balí a my zůstáváme. Co s načatým večerem?? Další asi 4 lahve vodky, nyní už jen v počtu 5. Káťa se drží!! Máme docela upito a přemýšlíme, jak se dostat zpět ke stanům, když v tom přijíždí místní forma autobusu. Je to něco jako V3Ska se sedačkama. Z ní vystupuje – nop vystupuje- vykličkuje evidentně vožralej frajer v brýlích a nám je to jasný.

Náš luxusní „autobus“

 

Zpátky jedeme s ním. O ceně se netřeba dlouho dohadovat. Jeden panák, druhý panák a už jsme nejlepší kamarádi a sedíme v buse. Samozřejmě zadarmo. Poté do autobusu přistupuje IVAN, který se tu opět zjevil jako duch a ještě jeden místní typ. Samozřejmě lahev vodky v ruce. Následuje cesta snů, při které v rychlosti cca.50km v hodině kličkujeme po lesních cestách a projíždíme říčky. Spíše než na sedačkách jsme metr ve vzduchu, což u nás ve stavu, v jakém jsme byli vyvolalo záchvaty smíchu. Vynikal v tom zejména Doktor, jehož smích byl místy na zabití. Ale co, už jsme u našeho plácku v lese a zdá  se, že večer končí. Ale ne, místní vytahují další vodku a zvou nás do „lágru“. Silva, který byl už ve stanu nás jde zachránit, ale po dalším stakanu vodky se stává naším doprovodem.

Osazenstvo busu s řidičem v popředí

 

Přijíždíme do lágru a na pořadu dne je vodka a zpěv s dalšími domorodci. Káťu evidentně balí vožralý řidič autobusu, ale ta už je tak hotová, že mizí kamsi ven. Dopíjíme další lahev a jdu ji hledat. Marná snaha, Káťa nikde. Vracím se do budovy, dávám si stakana a hudba utichá s tím, jak týpek rozbíjí kytaru o stůl. Sralo ho, že neumíme parusky. Poté se to tam začíná celé šťouchat, tak radši slušně děkujeme a odcházíme. Venku nacházím úplně vyřízenou Kačku a snažím se ji udržet na nohou, jde to těžko. Vodka si našla svou oběť. Náhle přibíhá IVAN a se slovy „já doktor“ ji omývá hlavu pod okapem. Dotáhnu ji do busu, ale kdo bude řídit?? Řidič už sotva stojí, tak za volant usedá jiný týpek, ale na stylu cestování to nic nemění. Vzhledem k tomu, že musím kromě sebe držet i Kačku, aby si v jejím stavu nerozbila hlavu o sedačky, není cesta zpět už tak zábavná, a jsme rádi, když vystupuje před našimi stany. Ukládám Kačku, která mi vzápětí děkuje výstavní šavlí napůl ven a na půl do stanu. I tak usínám dobře.

15.7.

Ráno se budím a můj nos nemůže překousnout smrad vyblitého ovčího sýra. Opouštím stan a blízké okolí a poté nutím Kačku k úklidu. Počasí nic moc, a tak se rozhodujeme zůstat ještě na místě. Během dne na nás zase halekají nějací týpci z gáziků, ale mi přece „nepaněmajem“. Odpoledne už ale přijíždí správci parku a žádají si pokutu za kempování mimi kemp. Dost divný. Je to klasika – s papírem za 4000, bez papíru za 2000. Volba je jasná a za chvíli už vidíme ony správce, jak nesou igelitky s vodkou a cigaretami. Přesouváme se tedy na další noc do kempu Ullutau, kde vzteklí z pokuty schválně neplatíme za nocleh. V místní šašlikárně si dávám, dle předchozích dobrých zkušeností, šašlik. Ale není šašlik jako šašlik. Nejen, že na něj čekám téměř dvě hodiny, ale je strašně tuhý a hnusný. No co, dle svého hesla maso je maso s ním asi půl hodiny bojuju a postupně ho spolykám. Odměnou navrch je, že mi ještě dva dny poté smrdí ruce beraninou, je mi z toho na blití.

V „hospodě“ v Ullutau

 

16.7.

Vyrážíme z kempu a naším cílem je přechod sedla Gumachi(3582m n.m.) a bivak Zelena Gastenica v dolině Adylsu. Hned z kraje je potřeba přejít několik říček, což je hlavně problém pro Kakáče. Díky tomu, že na ně čekám a snažím se jim pomoci mi Kačka mizí v mlze, ale co, už jsem zvyklý. Stoupáme prudkým travnatým kopcem a náhle vidím letět asi 5 kilový šutr. Stačím jen zařvat bacha a šutr proletí těsně mezi dvěma za mnou jdoucími kluky. Chvíli rozdýcháváme blízskost smrti a pak posíláme pár nadávek kamsi do mlhy nad námi. Stoupání nepolevuje a když čekáme na travnaté loučce na Kakáče, začíná pršet. Vyrážíme s Vaškem dál, s tím že na Kakáče počká jen Silva – osud průvodců. S přibývající výškou se tráva mění ve sníh a déšť jakbysmet. Kačka je někde v předu a já se snažím morálně podpořit vyčerpané členy naší výpravy. Kuba, Davidko a Roman toho mají evidentně plné zuby, tak jdu za nimi, držím jejich tempo a snažím se, aby se soustředili na každý krok. V mlze jsme totiž nalezli do špatného kuloáru a výstup ve sněhu je hoodně strmý. Mačky s sebou nemáme, a tak je potřeba si při každém kroku pořádně přikopnout. Zejména vyčerpanému Romanovi to dělá problém, proto mu pod nohu jako oporu občas píchám hůlky.

Ostrý výstup do sedla

 

Sláva, už jsme v sedle. Scházíme se tu všichni až na Silvu a Kakáče a vyrážíme dolů, do Adylsu. Ještě dám zmrzlé Kačce své rukavice, a v tu chvíli už je zase 100 metrů přede mnou, ach jo. A to má naše jídlo. Sestup je pro mě utrpení, koleno vrže a ohebnost je díky bolesti mizivá, takže pajdám v závěru pelotonu. Skupina se rychle roztrhala na několik menších, a tak dolů sestupujeme většinou individuálně, kudy to jde. Správnou cestu v mlze netrefil asi nikdo. Scházíme se až na obrovské boční moréně ledovce Jankuat, pod níž následně čekáme na skupinu, ve které je i Kačka. Byli napřed, tak nevíme, jestli jsou před námi, nebo se někde výrazně zdrželi. Pomalu přemýšlím, že ji půjdu zpátky hledat. Naštěstí jsou za chvíli na moréně vidět jejich postavy.

Nyní už je cesta velmi příjemná, jde se pozvolna dolů a za chvíli jsme v bivaku Zelena Gastenica, budujeme stany, vaříme a čekáme, zda to dnes ještě stihnou Kakáči se Silvou. Do tmy se jich nedočkáváme, tak jdeme spát.

 

 

17.7.

Ráno je slunečno, proto vyrážím se Zedem po hřebeni morény fotit ledovec. Než se tam však vyhrabeme, zahalí ho mlha a z fotek je prd. Jdeme tedy zase dolů, něco pojíme a poté se drápeme na druhou morénu, která patří ledovci Bashkara. Krásný výhled je doplněn zvuky praskajícího ledu, což umocňuje atmosféru tohoto místa. Zbytek dne pak zevlujeme, já si dávám ledovcovou koupel v řece(asi 5s) a odpočíváme.

Zelena Gastenica

 

18.7.

Po snídani pomalu balíme a asi v 8 vyrážíme směr kemp U Osmana. Cestou narážíme na dělo, které se používá zřejmě pro odstřel lavin a jež našim klukům poslouží jako fajn prolézačka a hračka asi na 20 minut.

Dělo v Adylsu

 

Po tomto intermezzu sestupujeme dále přes několik kempů až k šašlikárně námi zvané U Báby, která je asi jen hodinu cesty od Elbrusu. Zde si dáváme pivko, boršč a domlouváme se na odpolední návštěvu. Cestou dolů Kačku ještě něco pěkně prohnalo(že by ten boršč), a tak musela chudák hned dvakrát do strmé stráně nad divokou řekou. Celkem jsem se o ní bál, ale nemusím asistovat u všeho. U Osmana tak jen vybalíme, postavíme stany a dáme sprchu a valíme zpět k Bábě. Dáváme si nějaké kuřecí maso, já pro změnu zase šašlik a popíjíme pivo. Je to paráda.

Šašlikárna U Báby

 

19.7.

Dnes nás čeká výlet k čelu ledovce Shkhelda. Cesta je celkem příjemná, jde se povětšinou lesem, až asi 2 km před ledovcem začíná suťovisko s ohromnými balvany. Koleno mi říká stop, a tak si vylézám na nejvyšší skalku a sleduju, jak zbytek skupiny mizí v bludišti kamenů. Z ledovce mám tedy kulový a přemýšlím, proč jsem sem dnes vůbec šel.

Čelo ledovce Shkhelda

 

Večer děláme v kempu ohýnek, pijeme vodku a snažíme se zapomenout, že už zítra odjíždíme.

20.7. – 22.7.

Ráno balíme a už asi v 7 hodin sedíme v maršrutce směr Pjatigorsk. Cestou nám Silva pouští CD s místní hudbou. Sleduju z okýnka překrásnou místní krajinu, poslouchám temperamentí hudbu a mám slzy na krajíčku. V Pjatigorsku ještě proběhneme místní tržiště, kde se dá koupit ledacos, nasedáme na vlak a čeká nás zase dlouhá cesta domů. Průvodčí se nám snaží prodat povlečení, ale když vidí, že většina lidí to zvládne i bez něj, nebo že nemá peníze, rozdá ho, tak, jak by stejně měl. Zadarmo.

V Kyjevě zase nakoupíme vodu v sámošce a pokračujeme dál. Za zmínku už stojí snad jen úžasná malba na nádraží v Čopu, propagující sílu komunismu.

Výzdoba nádraží v Čopu

 

23.7.

Asi ve dvě ráno přijíždíme do Brna. Naštěstí tu čeká otec s autem, takže cesta do Prahy je rychlá a pohodlná.

Světový pohár 2004
Vánoční závody 2004
Konference 2005
Ledy 2005
Skialpy 2005
Ledy 2006
Kavkaz 2007
Polská Jura 2008
Norsko 2008
Slovinsko 2008